Rozhovor se Slávkem Klecandrem

Bible promlouvá i řečí rocku

Petr Přibyl
Dobrá Voda u Pacova Slávek Klecandr (1953) je kytarista, zpěvák, skladatel a zamyšlený básník. A křesťan. V jeho textech je to patrné, i když nenabádají, nemoralizují a neříkají, co si má člověk myslet. Spíš nabízejí ztišení, zastavení a přemítání nad životem, nad vztahy, radostmi i prohrami, pochybnostmi i zmatky a nad Boží přítomností v tom všem. Při poslechu Klecandrova zatím posledního sólového alba Protější břeh (2000) je to obzvlášť patrné. Nahrál jej se svým bratrem Václavem (saxofon, hoboj) a dalšími zkušenými muzikanty, pocházejícími z někdejšího slavného zlínského AG Fleku. Slávek Klecandr, kapelník křesťansky orientované folkrockové skupiny Oboroh, má za sebou ovšem bohatý hudební život. V sedmdesátých letech například hrál v undergroundové kapele Bílé světlo, což tehdy znamenalo velké problémy s režimem včetně výslechů StB, působil i v "tancovačkové" kapele Neon, poté sklízel velké úspěchy u posluchačů (ne tak ovšem u "bolševika") s artrockovou skupinou Prostor, která v roce 1983 vystoupila i ve finále Beat Salonu v Praze. V roce 1985 Prostor ukončil činnost, Klecandr ale s dalšími bývalými kolegy z kapely dál upravuje klasické evangelické písně a poté už přichází "zlatá éra" zhudebňování biblických žalmů, vznik skupiny Oboroh, koncerty doma i v zahraničí (Irsko, Německo, Holandsko, Francie, Švýcarsko, Polsko, Slovensko). Skupina Oboroh dosud vydala čtyři alba s výrazným autorským podílem Slávka Klecandra. Už tento telegrafický pohled na tvůrčí pouť jedenapadesátiletého muzikanta, učitele hudby a příležitostného novináře (působí v redakci Orlického týdeníku) naznačuje, že kvalita jeho textů i hudby není náhodná, ale ryzí, opravdová a stojí na pevných základech. Slávek Klecandr koncertoval nedávno ve svérázném komorním prostředí bývalé školy v Dobré Vodě u Pacova na Pelhřimovsku. Na Vysočině ovšem nehrál zdaleka poprvé, proto jsme ho požádali o rozhovor.

. V našem kraji se ti zřejmě líbí. I když je to z Kostelce nad Orlicí, kde žiješ, trochu z ruky, za posledních pár let tu hraješ už minimálně pošesté, počítáme-li i koncerty Oborohu . . .

Cesta sem je pro mně vždycky velice příjemná. Vyjíždím z Orlických hor a vlastně skoro pořád až sem jedu mezi kopci, je to krásný výlet. A vztah k tomuto kraji? Vysočina má pro mně veliké kouzlo třeba jako kraj Otokara Březiny. To je můj asi nejoblíbenější básník.

. Vraťme se trochu do minulosti. Kdy jsi vůbec začal hrát na kytaru?

Bylo to někdy v patnácti letech. Asi do půl roku potom už jsem začal vymýšlet vlastní písničky, jakmile se mi podařilo zvládnout pár akordů, už mi to zkrátka nedalo. Hru na kytaru jsem nikde nestudoval, i když teď ji sám vyučuji. Zkoušel jsem se vzdělávat u jednoho pána v Kostelci nad Orlicí, ovšem tudy cesta nevedla. Tak jsem si hrál sám, časem jsem pro sebe objevil noty a klasiku, dá se říct, že jsem to pak "drbal" úplně fanaticky. Bez kytary jsem se vlastně nikdy nehnul. I dnes, jakmile se objeví volná chvilka, hned si zahraju.

. Jak vzpomínáš na období undergroundu a Bílého světla, artrockového Prostoru, zhudebňování žalmů s Oborohem? Které tě nejvíc inspirovalo?

Čerpám ze všech, z každého z nich jsem si něco odnesl. Pro ty kapely jsem vždycky skládal hudbu i texty. Opravdu, i ve věcech, které hraju dnes, jsou některé motivy staré třeba třicet let. Jeden zhudebněný žalm je dokonce postaven na nápadu, který jsem měl někdy v patnácti. Byly to tenkrát docela různorodé světy, ale ze všech se dalo něco vzít.

. Zůstaňme ještě u zmíněných žalmů. Biblické texty v doslovném překladu a rocková hudba, to je zajímavé spojení. Jak jsi k němu dospěl?

Bylo to úplně spontánní, vyplynulo to samo. Bílé světlo si ve své době nemohlo zahrát vůbec. Prostor v těch osmdesátých letech přece jen občas mohl vystrčit nos ven ze zkušebny, hráli jsme většinou na nějaké vesnici v horách a bylo tam úplně narváno. Ale pak na nás začal režim dost tlačit, tak jsme kapelu rozpustili. Já jsem prodal elekrickou kytaru a koupil jsem si dvanáctistrunku, kterou mám dodnes. S bráchou (Václav Klecandr) a ještě s dalšími kluky z Prostoru jsme pak jezdili hrát do evangelického sboru v Třebechovicích. No a k těm žalmům: jednou ráno jsem vstal, četl si bibli, žalm devětatřicátý (začíná slovy: "Řekl jsem si: Budu dbát na svoje cesty . . ." - pozn. aut.) a k tomu mi začala v hlavě rezonovat nějaká muzika. Abych byl úplně upřímný, byl to hudební nápad, který jsem měl vymyšlený už kdysi předtím. Ale úplně záhadně to do toho textu začalo zapadat. Tak jsem se nadechl a s lidmi z Prostoru a ještě s dalšími jsme začali zkoušet. Pak se strhla doslova lavina, nebyl týden, abych s nějakým novým zhudebněným žalmem nepřišel. Asi půl roku trvalo období, kdy ty nápady doslova padaly z nebe. Dodnes na koncertech s Oborohem vždycky zařazujeme několik žalmů, asi před dvěma roky jsme je taky hráli s Královéhradeckou filharmonií, a myslím, že tahle spolupráce bude pokračovat.

. Zkusme trochu popustit uzdu fantazii. Dejme tomu, že někomu se dostane do ruky cédéčko s vašimi žalmy, on si je poslechne a řekne: - To je nádhera, tak já si musím tu bibli taky konečně přečíst. - Co bys mu poradil?

Je pravda, že číst bibli není úplně jednoduché. Já sám jsem s tím ale problémy neměl, a přečetl jsem ji několikrát celou včetně těch starozákonních nařízení, co jsou v knihách Numeri a Leviticus, a vždycky jsem si v ní něco pro sebe našel. Ovšem recept na četbu bible a na to, jak jí porozumět, absolutně nemám. V řadě žalmů se ale mluví o věcech, které se za ty tři nebo dva a půl tisíce let nezměnily. Jsou to pocity, postoje, výrazy, celé spektrum toho, co člověk prožíval, od zoufalství až po tu největší radost a důvěru ve smysluplnost stvoření. To všechno jsem tam nacházel. Ale když si vezme někdo bibli poprvé do ruky . . . možná pro něj bude lepší začít číst a vnímat ty příběhy, nechat si případně od někoho poradit, pak třeba začne objevovat i kouzlo poezie, která tam je. Spousta lidí je tomu otevřená od přírody.

. Oboroh koncertoval mnohokrát v zahraničí. Jak se cítíš coby občan nového členského státu Evropské unie?

Hlasoval jsem pro náš vstup. Jsem rád, že se Evropa vrací k jakési celistvosti. Nemohu ale říci, co konkrétně bude ohledně našeho členství dobré a co přinese problémy. Doufám a věřím, že členství v unii bude pro nás krokem dál, ale samozřejmě to nevím.

Působil jsi léta v Orlickém týdeníku. Jak se díváš na současnou práci některých masmédií, kde často dominuje namísto serióznosti honba za atraktivitou, přemíra negativních zpráv a podobně?´

To je produkt poptávky. Kdyby lidi nebyli lační tohoto druhu informací, nebylo by jich tolik. To se ale těžko dá žádat. Bulváry jdou zkrátka na ruku tomu, co lidé chtějí slyšet a číst. Přičemž někdy je to opravdu komické. Divím se lidem, kteří si takovéto noviny kupují. Pokud jsem si všiml, tak vždycky ten prvek očekávání v nich není uspokojen. Objeví se tam bouřlivý titulek například ve stylu "sex s Helenou ve vaně za tři sta tisíc", ale potom ve článku je takové celkem prd, které údernost toho titulku značně utlumí. Ale lidi přesto jdou a znovu a znovu si to kupují.

. Vraťme se raději k muzice. Co plány do budoucna?

Doufám, že budu mít na hudbu víc času. Moje další deska přijde na řadu zřejmě nejdříve o příštích prázdninách, až na to bude čas a rozdělané věci dozrají. S Oborohem bychom měli vydat DVD, jehož kostru bude tvořit náš koncert s Královéhradeckou filharmonií, kde hrajeme žalmy, a pak jakýsi průřez naší historií, rozhovory, klipy. Také chceme natočit nové věci, které případně použijeme na nějaké další album. Kapela pořád zdárně funguje, i když četnost koncertů už není taková, jako bývala. Myslím, že ještě leccos vytvoříme.

stáhnout rozhovor