Rozhovor se Svatoplukem Karáskem

Poslanec Karásek na starobinec nemá čas

Petr Přibyl
Dobrá Voda u Pacova

Evangelický farář a charismatický kazatel, zpěvák a autor mnoha dnes už zlidovělých duchovně laděných písní, velká postava undergroundu sedmdesátých let a jeden z prvních, kdo podepsali Chartu 77, v současné době politik. To je Svatopluk Karásek (1942), bezpochyby nejvýznamnější host nedávného setkání na Jalovém vrchu v Dobré Vodě u Pacova, které uspořádal místní spolek Lesklé koule. Tato parta mladých lidí si dala před lety za úkol „pozdvižení“ kultury a společenského života v této malé vsi na Pelhřimovsku a dodnes ho plní více než zdařile.
Ale zpět ke Karáskovi. Už odmalička měl díky své extrémně živé povaze problémy v podobě snížených známek z chování. Období po základní škole by se dalo nazvat permanentním bojem o dokončení některé ze středních škol, z kterých byl postupně vyhazován kvůli chování. Nakonec připravil svým rodičům naprostý šok, když jim oznámil, že se stane farářem. Vystudoval Komenského bohosloveckou fakultu v Praze, kromě toho ale taky pracoval v dolech na Kladně, absolvoval vojenskou službu, sloužil na lodi, pásl ovce. Jako farář byl lidmi velmi oblíben, což ovšem režim nenechal bez povšimnutí, stejně jako jeho písně, a neustále mu ztrpčoval život, což vyvrcholilo osmiměsíčním vězením. V roce 1980 Karásek emigroval do Rakouska a poté do Švýcarska, odkud se po převratu v roce 1989 vrátil do Čech. Od roku 1997 káže v pražském kostele U Salvátora, hraje na koncertech a v posledních zhruba dvou letech je poslancem. O životě Sváti Karáska by se daly psát knihy. My nabízíme rozhovor, který vznikl v pohodové atmosféře na Jalovém vrchu u sklenice zlatavého moku.

. Jak se vám líbí program setkání a vůbec aktivity spolku Lesklé koule?

Činnost členů tohoto spolku se mi líbí, už několik let přijímám jejich pozvání na různé akce, které pořádají. Rád je podpořím a myslím, že kdyby takovýto spolek žil v každé obci, že by v Čechách bylo lépe, než je. Mladí lidé se tady snaží neformálním způsobem usilovat o určité společenství, o duchovní hodnoty, i když to není nijak okázalé, i když je to třeba u piva, ale není to jenom to pivo, je to poezie, hudba, kultura, víra a všechno dohromady v jakémsi přirozeném soubytí. Myslím, že je to ta nejlepší cesta, ale všeobecně málo praktikovaná.

. Dnes tady byla řeč o válce mezi starými a mladými. Jaká je dnešní mládež a jací jste bývali vy, vaše generace? Vidíte nějaký rozdíl?

Určité rysy má mládež vždycky stejné a v určitých generacích se něčím zase odlišuje. My, tím, že jsme žili v tom komunismu, jsme věděli, že co si sami nevydobudeme, to nebudeme mít. Od společnosti jsme nic nečekali, co se týče knížek, literatury, hudby, tam jsme viděli nabídku společnosti jako zazděnou možnost. Tehdy existoval větší tlak na to, aby člověk byl sám schopen, aby usiloval, aby se nevezl ve společnosti jako v tramvaji a nečekal, že mu někdo bude ty dobré věci nosit. Naše generace byla v tomto tvrdě vedená. Bylo zřejmé, že co si člověk sám nenajde a nevyvzdoruje, to prostě nebude. A to nám dalo určitou nosnost a touhu nejenom očekávat, ale sám něco dobývat. Když jsem pak žil ve Švýcarsku, doopravdy jsem se tímhletím lišil od místních lidí. Dnes mám pocit, že mladí jakoby málo usilují, že čekají, je u nich trochu letargie, lhostejnosti, jako že se můžou na všechno vykašlat. Být takoví my v mládí, dopadli bychom úplně černě, zatímco teď je to takový evropský průměr - lhostejnost a nehledačská povaha - nervat se s životem, nechat to koňovi, ten má větší hlavu. Jen nějaké ty kompjůtry, izolovaný život. Mladí se bojí vztahů, vztah může zranit, vztah může bolet, tak nejlepší by bylo zůstávat sám v nějaké místnosti a jen volit programy, jednou erotiku, jednou sport, jednou učení jazyků, jednou matematiku, jednou poezii a kdyby mu někdo nosil rohlíky a mlíko na práh, tak by tam ten mladej člověk vydržel. Nebo by vyrazil na kolečkových bruslích a se sluchátky na uších jen někam do samoobsluhy a zpátky. Izolovanost bez vztahu, možnost volit si programy a tam je nejmenší nebezpečí bolesti, zraňování ve vztazích. Proč se furt s někým dohadovat. Řekl bych, že tahle chudoba vztahů a lhostejnost mi nejvíc vadí na současných mladých lidech.

. V knížce „Víno tvé výborné", která je vlastně vaším životopisem, líčíte mnoho veselých příhod, které jste zažil díky své živé povaze. Když se vám podařilo dosáhnout ve škole aspoň dvojky z mravů, dělal se prý doma za odměnu dort. V jídelně jste přidal učiteli práškové mýdlo do slánky, narušoval jste okresní spartakiádu . . . Nevzpomínáte si na nějakou příhodu, kterou jste ještě nikde nevyprávěl?

Ono se nejlíp vzpomíná, když se vypráví třeba v hospodě u piva, každý dává k lepšímu to svoje a člověku se pak něco vybaví, co na řečené navazuje. Jen tak sáhnout do "knihovny" a něco vyndat, to je těžké . . . Ale snad bych mohl říct, jak jsme s přáteli z undergroundu dobývali semínka z jeřabin, z kterých jsme hodlali vypěstovat sazeničky a prodávat je, čímž jsme se chtěli ekonomicky osamostatnit. Sušili jsme to, doma toho byl plný byt, hrozný nepořádek a teď tam s námi žila žena a babička se třemi dětmi. Semínka ale stejně nakonec nevzešla. Potom, co vyšla knížka, ve které jsem mimo jiné tohleto popsal, mi najednou zvoní telefon a kamarádka ze zahradnické školy, s kterou už jsme se čtyřicet let neviděli, mi říká - Sváťo, já jsem to četla, tys asi chyběl ve škole, když jsme to probírali, přece jsme se učili, že semínka těch jeřabin musejí projít zažívacím traktem ptáků, jinak prostě nevzejdou. Já povídám - no jo, teď si vzpomínám. Ale dobře, že jsem to tehdy nevěděl, to bysme ještě v domečku někde v předsíni nasadili slepice a babička by klouzala po hovnech.

. Legrace ale vždycky nebyla. Prožil jste spoustu těžkých období. Třeba doly, vojnu, pronásledování od StB. Dlouhou dobu jste měl zakázáno vykonávat své povolání faráře. Jak vidíte situaci dnešních mladých farářů a kněží? Mají to o mnoho snazší, nebo narážejí ve svobodě zase na jiné problémy, například na apatii těch, ke kterým se obracejí?

Apatie byla tehdy v padesátých, šedesátých letech taky dost veliká, to máme podle mně podobné. Ale řekl bych, že dnes je to snazší v tom, že víra a tradice se berou, dá se říci, za normální. V západní Evropě, ve světě, v Americe patří k normálnímu životu a není žádný extra výkon, když člověk má svatbu v kostele, žije svou vírou, i když nemá na svém vývěsním štítě napsáno - já jsem katolík nebo evangelík. U nás byla násilná ateizace, komunistická strana řekla, že žádný Bůh není a všichni to opakovali. Teď, když období toho duchovního násilí skončilo, se situace jaksi normalizuje. Podle mně lidi sami začínají po něčem toužit, začínají hledat, kde by navázali třeba na tu přerušenou tradici. Dochází jim to. V těch padesátých letech jsem si připadal, že žiju v duchovní poušti, teď mám pocit, že jsem v duchovní džungli. Objevují se budhistické školy, keltské slavnosti, staré slovanské zvyky, tai-chi a já nevím, co všechno se rodí. Je to takové zdravé bujení. Lidi už nechtějí být jen ovečky v jedné kostelní lavici, ale chtějí se nějak duchovně orientovat. To dnes patří, řekl bych, k normalitě inteligentního člověka.

. Není právě tohle velký úkol pro tradiční církve, katolickou a evangelickou - aby se snažily lidi v té „džungli“ víc oslovit?

Ta „džungle“ je dobrá podnož, která se dá kultivovat. Hlavně je třeba vzbudit zájem a pokud se objeví, pak je možné se dobírat dalších věcí. Je to úkol, ale tento úkol plní faráři a kněží přes celou dobu bolševika. Dnes jako by se čekalo, že tohle (tedy zájem o tradiční církve) bude vyhledávat víc lidí. To se ale nedá násilím nařizovat. Pokud jde o tu tradici - u katolíků například probíhá podle kalendáře jakýsi svátostný rituál, někdy jsou to miliony lidí, kteří se do něj zapojují, jindy třeba jen desítky. Pravoslaví má toto ještě výrazněji mysticky zpracováno, kdy si člověk na pár hodin jakoby odskočí mimo čas, do věčnosti, a pak se vrátí, jak říkal Patočka, zpět do té džungle. Mají to všechno takové posvátné. My evangelíci se snažíme na tohle si moc nehrát, spíš pěstovat bratrství i ve všedních věcech - jako že když lidi věří v jednoho Boha, můžou si taky třeba navzájem půjčit secí stroj.

. Co vaše písničky? Máte chuť skládat něco nového?

Písniček jsem složil nejvíc v době, kdy jsem nesměl kázat, tehdy to byla pro mně jediná možnost, jak plnit svoje poslání. Teď občas dostanu chuť, něco složím a pak to třeba ani nepoužijeme, nestačíme to s kapelou nacvičit. Celkem mám kolem čtyřiceti, padesáti písní. Mám touhu se dál tímto způsobem vyjadřovat, protože se mi někdy podaří přes rytmiku písně říci něco líp než v nějakém dlouhém kázání nebo v písemné formě. Ten rytmus mě nutí k průraznosti, obrazu, který se ani nevymýšlí, ale sám vznikne. To bych si rád podržel. Často jsem i jako mladý říkal, že umění je příhodnější vehikl k tomu, jak dostat víru mezi lidi, než přednáška, pojednání nebo kázání. Na biblické hodině se třeba mluví o proroctvích nebo žalmech a je to těžkopádné, člověk cítí, že nestíhá, že ten původní text je bohatší. Přitom takový žalm je hlavně krásná píseň.

. To potvrzují třeba Slávek Klecandr, váš dobrý známý, který tady v Dobré Vodě taky nedávno hrál, a skupina Oboroh, kteří zhudebnili mnoho žalmů.

Ano. Vzpomínám si, jak jsme se Slávkem a s Oborohem jednou zpívali ve věznici v Mírově. Přijeli jsme tam pozdě, asi v deset v noci. A velitel věznice říká: Co blázníte, v deset hodin koncert, vždyť oni jdou ráno do práce. Ale my na to, že jsme sem kvůli tomu koncertu jeli čtyři sta kilometrů. On povídá - můžu jim to jedině navrhnout, kdo bude chtít dobrovolně. Ale oni teď mají v televizi Hopkirka, tak nevím, to asi nikdo nepřijde. - Tak jsem řekl do mikrofonu na všechny cely: kluci, přijeli jsme vám zahrát písničky a žalmy, kdo chcete, přijďte si nás poslechnout. Za chvíli tam začali pobíhat chlapi se psy, dozorci, a řvali: Nááástup na Karáska!!! (smích). A pak bylo na koncertě plno. Ještě nikdy předtím jsem neslyšel lidi tleskat, jako tleskali tihle vězni. Tak nějak hrozně rychle a jako by to neuměli, asi už dlouho netleskali. Zůstali jsme tam dlouho a líbilo se jim to.

. Plánujete nějakou další spolupráci se skupinou Oboroh?

Teď už nic neplánujeme. Kdysi jsme spolu nahráli desku Nebeská kavárna, já jsem si pak založil svoji kapelu nazvanou Pozdravpámbu. Poslední dobou si ale myslím, že to hraní zabalím. Chci se věnovat už jenom politice. Já jsem doteď dělal všechno, zpíval, kázal a dělal politiku, ale teď bych se chtěl věnovat politice pořádně.

. Zhruba dva roky působíte jako poslanec. Jak jste s tím obdobím spokojen, co se podařilo a co ne?

No, já jsem spokojenej pořád, takže je to se mnou v tomhle směru těžký. Myslím, že po roce 89 se to opravdu pohnulo, těžko by si někdo před dvaceti lety pomyslel, že jednou budeme v Evropský unii a že budeme napojeni na finanční toky Evropy. Že je nezvratně pryč doba násilí, kdy odvážejí lidi na smrt nebo do žaláře. Beru to tak, že jsem se dočkal něčeho, o čem jsem si myslel, že je to pro mně nedostupné, a s ohromnou radostí všechno vítám. Když si vzpomenu, jak za bolševika mi třeba přímluvná modlitba před spaním trvala čtvrt hodiny, než jsem vyjmenoval všechny kamarády, který byli zavřený . . . Doopravdy jsem ohromně spokojený a nedostatky beru tak, že to nejsou žádné tragédie a musejí se překonat. Že jsou tady podvodníci a vyčuraný lidi, to je pravda, proti tomu se musí postavit nějaká obrana a na tom se pracuje. Jde to pomalu, to je taky pravda, ale ten celkový vývoj je dobrý. Když se člověk podívá na vesnice, města, na životní úroveň . . . Všichni si stěžujou, ale když jdu do obchodního domu, musím dávat bacha, aby mě lidi nezranili těma vozíkama, jak je to tam všechno narvaný. Podle mně životní úroveň vzrůstá, i když všichni se dobře nemají, ale úsilí, aby se to zlepšilo, tady je. I vláda myslí sociálně, lidi nadávaj, že reformy by měly být tvrdší, jako na Slovensku, ale já si myslím, že takhle je to vcelku správné. Jsem pro sociální stát, který se soustřeďuje hlavně na ty nejchudší vrstvy. Na invalidy, matky s dětmi, které jsou samy bez manžela, na bezdomovce. Prostě na ty, co za to nemůžou.

. V jedné ze svých přednášek na téma „co můžeme my Češi přinést do společné Evropy" jste uvedl, že můžeme přinést pokoru, že bychom se měli snažit společně s ostatními obnovit úctu ke všemu. Má opravdu český národ v sobě pokoru?

Tu správnou, zdravou pokoru já znám v Čechách hlavně od křesťanů, souvěrců. Myslím, že v běžném životě se nějak nevystavuje, člověk ji buď má, anebo ne. Nelze to poměřit v rámci všech Čechů. V politice pokory zřejmě moc není. Jde asi o to, jestli si člověk myslí, že je poslední normou věcí, že už nad ním nic není, nebo jestli se cítí být odpověden něčemu vyššímu, jestli cítí, že je nad námi nějaký vyšší řád, princip, nemusí to být přesně definováno. Řekl bych, že kdybychom takhle dělili lidi, našlo by se víc v Čechách než na Západě těch, kteří uznávají něco vyššího. Sem můžu zařadit všechny ty, kdo vyznávají nějaký druh víry i ty, kteří říkají, že jsou ateisté, ale připouštějí, že nejsou tím posledním, co určuje věci. Cítím, že u nás se najde víc lidí v tomhle smyslu pokorných. Poznal jsem to například na tom, že když jsem byl farářem v Curychu, přišli tam do kostela jenom ti evangelíci. Zatímco u Salvátora v Praze přišli evangelíci, ale i spousta studentů a lidí, kteří do kostela běžně nechodí, a přišli z jakéhosi hledačství. Bylo jim tam dobře, necítili se tak, že by patřili do nějakého "klanu". Byla to veliká otevřenost - pět set lidí v kostele, z toho dvě stě evangelíků a tři stovky příchozích, kteří do sboru nepatřili. Zdá se mi, že tohle vyjadřuje určitou pokoru.

. Jednou jste o sobě prohlásil, že jako dědeček budete nepoužitelný, že jste si svoje vztahy k dětem už „odžil". Je to tak?

Je to přesně naopak. Říkal jsem to v době, kdy jsem konečně měl za to, že moje děti už jsou velké, že už neuslyším dětský pláč, prostě že toho bylo dost. Ale potom, co zemřela moje manželka Stáňa, jsem se po čase znovu zamiloval, vzal jsem si mladou ženu a máme čtyřletou Klárku a plný dům pláče, všechno je tu znova. Nejenom že jsem znovu otcem, ale ještě jsem tím vyprovokoval konečně svoje děti, aby měli taky potomky. Teď mám čtyřletou dceru a tříletou vnučku. Takže toho odříkávaného chleba se mi dostal velký krajíc, ale jsem rád. Prožívám otcovství znovu jako nezasloužený dar. Vážím si toho ještě víc než tehdy v tom fofru mládí. Užívám si to.

. Od dětí se přesuňme ke starší generaci. V knize "Víno tvé výborné" jste popisoval mimo jiné také veselý starobinec, který chcete založit. Jak to s ním vypadá?

Bledě. Záviselo to na tom, že půjdu do penze. Veselý starobinec mám připravený, vybudovaný, stálo to těžký prachy, spoustu práce, je to takový ohromný statek v Chlumu u Třeboně. Já se tam ale nedostanu, za rok se tam podívám tak na jeden víkend. Stojí to tam a chátrá. Můj plán, který jsem vlastně celý život připravoval, aby ta poslední část života byla taky veselá, se mi teď zkřížil s politikou. Počítám, že v politice budu i nadále, takže se třeba do penze ani nedostanu. Tím pádem se myšlenka toho veselého starobince tak trochu ztrácí. Kromě toho jsem si plánoval v Itálii takovou sociální práci s narkomany, na dva měsíce jsem tam chtěl vyjet s těmi, co to prožili a už drogy brát nechtějí, pracovat, večer u ohně kecat a zpívat, v létě ten veselý starobinec, pak v září a říjnu ještě jednou Itálii, pak jsem chtěl přes zimu a jaro v Praze zpívat a kázat, a v dubnu by zase začalo další „kolečko". To měla být moje třetí, poslední etapa. Ta se mi politikou vzdaluje.

stáhnout rozhovor